Dvacet let psaní pro radost

Dnes je to přesně dvacet let, co jsem sepsala svůj první a nesmělý článek na blog. Vždycky jsem ráda a dobře psala. Moje slohovky na střední byly top-notch. Takže když jsem se za Velkou louží rozhodovala, co si počít se svým volným časem, blogování pro mě bylo jasnou volbou.

Vždycky když čtu svůj první článek, je mi maličko trapně. Nechci ho ani dočíst. První tři věty znějí takhle: "Už je to tak. Nudím se k smrti. Občas mám co dělat, ale není to úplně ono." Ale ten konec mi zas přijde dobrej. Takovej nadčasovej a univerzální. "Jsem zvědavá, jestli se mi podaří získat pár čtenářů. Co pár?! Několik a pak hodně."

photo by AI

Tenkrát mi naše milované Píše čtenáře opravdu přivedlo a já mohla psát s vidinou toho, že si to vždycky někdo přečte. A tak mám od roku 2006 o jednoho koníčka navíc. Je to pořádnej kůň, když mi vydržel dvacet let a drží se mě dál.

Za ty roky jsem toho napsala kvanta. Na knihu to sice nebude, co se kvality týče. Ale tenhle blog to snese. Sem se to naopak velice hodí. Tohle je přece nástupce a hrdý pokračovatel lvice.pise.cz. A tak jsem si řekla, že sem hodím jeden z článků, které jsem měla na svém píšáckém blogu. Je zajímavé číst si to takhle zpětně. Většinou si z těch svých článků a zážitků pamatuju jen střípky a někdy vůbec nic. Pojďme se tedy podívat zpátky do minulosti. Byl to taky srpen, ale srpen před osmácti lety. V té době jsem žila v Kalifornii a donut shopy mě pronásledovaly na každém kroku :-)

header mého píšáckého blogu... nostalgie <3

Dělám za minimum a žeru díry z donatů

15. 8. 2008

Samozřejmě bych za svou práci měla být vděčná. Nedělám nikde za kasou, neroznáším jídlo v restauraci ani nedoplňuju zboží v obchodě. To bych se teprve cítila jak nula.

No jo, to bych ale nebyla já, abych si nepostěžovala. V minulý práci jsem si stěžovala, že mě sice povýšili, avšak nepřidali mi ani dolar. Teď zas pořád frflám, že dělám za minimum. To by zvládlo i dítě školou povinné – kopírovat čísla z jedné databáze do druhé. Ctrl + C, Alt + Tab, Ctrl + V, tak zní moje pracovní náplň. Jak robot. Osm hodin to samý.

Každá z dělnic, která denně zadá přes dvě stě čísel, dostane v pátek bonus v hodnotě padesáti dolarů cash. Manžel mi na to říká: „Ježíš, padesát dolarů! To ani nevím, jak bych to utratil!“ :-D Já na ten jejich milodar prděla. Co budu dřít jak mezek pro pár dolarů? Ale v pondělí nám nainstalovali nový program a já se v tu ránu zamilovala. Díky tomuto zlepšováku mám dvě stě čísel hotových jak nic a ještě si stihnu kdeco přečíst na netu. Pátky nedělám, tak snad mi v pondělí těch padesát dolarů daj.

Jelikož v té mé práci jde hlavně o rychlost, je bez milosti vyhozen každý, kdo se nechytá. A to se stalo i mé kamarádce Stephanie. Ona se na mě tak nějak nalepila – byly jsme tam vlastně jediné bělošky – a já byla ráda, že mám s kým kecat o pauze na oběd. Ale na nějaké hlubší kamarádství to nevidím. Ona podle počtu SMS a mailů zjevně silně doufá.

Stephanie je na mě moc rozjívená. Už když se zmíním, jaká byla v tý práci, tak vám bude jasné, co mám na mysli. Jak to říct? Hrozně se flákala, no. Věčně si chodila do kuchyňky pro kafe, lelkovala u mýho stolu, brouzdala po internetu bez jakékoli snahy to skrýt. Prostě nepracovala. Ale nejlepší bylo, že si často přes ulici chodila nakupovat. Koupila si i boty. Největší oblibě se však těšil obchod s donuty, kávou a podobnými produkty ke snídani.

V „donut shopu“ mi naštěstí chutná jen cheesecake. Kdybych měla ráda donuty, tak už mám teď tak tři sta kilo. Většina těch věcí, co tam mají, jsou právě donuty – jen v různých tvarech, s různými náplněmi a polevami. Jednou jsem ale musela klesnout na úroveň donutového Američana. Jdu tam a oni neměli cheesecake. Tak jsem si jen tak pro ten název dala tucet donutových děr. Takhle po kouskách to aspoň chutnalo líp než celý donut.

V práci se tak nějak rozrůstáme, vyhodili další holku a přijali Rusku. Jednoho dne za mnou přišel můj šéf a očička mu zářila. Pravil totiž, že právě zaměstnal Rusku a že se taky jmenuje Světlana. Takže nejenomže mi tu lidi mění národnost, ale teď už i jméno. Ona se ve skutečnosti jmenuje Yelena a chudák vypadá tak nějak jako by přišla z minulosti. Druhý tým na ni mezi sebou hrozně nadává, protože Yelena prý maká, jako kdyby jí platili dvacet dolarů za hodinu.

Dost si tam teď rozumím s Janet. Dokonce mě vozí i domů, takže místo 45 minut jsem doma jen za neuvěřitelných patnáct. Snad se mi konečně podaří vytvořit nějaké to kvalitní přátelství. Janet má podobné zájmy, má ráda zvířata, ráda fotí, vystudovala grafiku (hledala si práci od března a taky se musela, jako já, uchýlit k nouzovému řešení) a je jen o rok mladší.

Takže čest práci! Už tam jsem dva měsíce. A to jsem myslela, že tam zkejsnu jen tak dva týdny, že to bude vlastně jen taková brigádička. No a já už mám pomalu zkušebku za sebou.

~~~

Kousek mého života, který si s vámi díky novému blogu můžu připomenout. Na Janet i Stephanie si pamatuju velice dobře. Se Stephanie jsme chodily kouřit na parkoviště. Pamatuju si, že furt chtěla někam vyrážet. Jí to parkoviště nestačilo, furt by někam odbíhala :-D No a s Janet jsem kamarádila dlouhý roky. Ta byla fajn. Naopak Jelenu si nevybavím ani okrajově.

Nechala jsem k tomuto vzpomínkovému článku vyjádřit umělou inteligenci. Dala jsem jí jen titulek - Dělám za minimum a žeru díry z donatů - a podívejte se, ona to vzala hrozně vážně.

"To je solidní metafora pro finanční dno, ale taky sakra drsná realita. Práce za minimální mzdu a pocit, že vám zbylo jen to prázdné místo uprostřed koblihy, dokáže člověka solidně semlít. Pojďme se podívat na to, jak z téhle situace vyždímat maximum a začít si kupovat celé donuty."

No pojďme. Pojďme se na to podívat. Udělám si nějakou tour de kobliha, když už si to můžu dovolit :P