Vedro jako prase

Potí se mi kozy, jsem v kuse zchvácená jak po maratonu a narovinu říkám, že tohle žádný pozitivní sluníčkový počteníčko nebude. Sluníčka mám plný zuby. 

Chci si udělat takový malý heat hate summit, kde nic nevyřešíme, akorát se nám zauzlujou čakry a zčerná karma.

Já chcípnu, ty chcípneš, všichni tady chcípnem. To vám řikám. Nemám nic. Mám jenom vějíř, kterej jsem navíc vytáhla až včera. Ale docela to pomáhá. To by jeden nevěřil.

Moji nádhernou mobilní klimošku mám stále v Praze. Má třicet kilo, takže... Přítel se bude muset strhat prostě. Kromě vějíře mám ještě sprchu. Každou chvíli se sprchuju ledovou vodou. Je to nechutný, jsem nevyspalá a vážně mě to už nebaví (jo, já vím, že to nebaví nikoho).

Klimoška Is Life

Miluju klimatizaci. Miluju všechno, co mi zpříjemňuje život. A nesnáším ty chcípáky, co brečej, že v kanclu, v obchoďáku, v kině to moc chladí a že ty přechody z chladu do hicu nejsou zdravý. Jděte do prdele a radši vůbec nikam nechoďte. Ještě byste byli nemocňoučký.

photo by AI

Pozitivní vložka

No takže jsem včera jela na Čerňák. Svým klimatizovaným vozem. Já jsem si tam i v autě taaak odpočinula. Měla jsem tam zůstat celej den.

Jela jsem tam do knihovny, protože tady u nás v Měchově knihovna je, ale oni nemaj všechny knihy. Narozdíl od Prahy. Praha má všechno, co vyjde. Takže jsem si pro svou kinky dark romance musela dojet do Práglu. Nechápu, proč nemůže být jedna jediná celorepubliková síť knihoven a nazdar.

Udělejte si ledovou matchu, protože se jdeme podívat na koupaliště. V sobotu jsme byli na super koupáku. Jakože tak velký bazény z Prahy neznám. Čistá voda, ledová káva, záchody blízko. Stín nám asi po hodině zmizel, takže mám malinko sesmahlý záda (Patrik je sesmahlej celej). Ale teď už víme, kam si příště lehnout, kde ten stín vydrží.

Není bazén jako bazén

V pátek jsem měla dovču a vzala jsem sebe a Joníka taky na koupaliště, ale jiné. No tak tam byla voda zelená, ale zas tam bylo málo lidí. Jsme tam byli první. To byl klid. Po asi 10 minutách přišla rodina až se třema dětma. No tak to Joníka hodně nasralo. On tam byl první a bylo to jeho. Nemá rád muže, ale děti nesnáší. No takže my už nemůžem chodit nikam. Má to po mně, chudák. Jenomže já to dokážu kontrolovat. Vrčím a štěkám na ty fakany jen v duchu. No takže Joník si tam vyřvával jak na lesy, ale v tom dětskym ryku se jeho ryk ztratil.

F*** Camping

A na závěr se dotkneme tématu kempování. Patrik by rád pobyl někde pod stanem. A ono to v této oblasti dost frčí, jsem zjistila. A já? No co myslíte? No já o takovouhle píčovinu absolutně nestojím.

Předevčírem jsme byli u Patrikových kámošů a tam padla otázka, zda bychom někdy nejeli kempovati. Jako proč tvl?! Proč bych o víkendu nebo o dovolené chtěla podstupovat takovýhle trápení? Proč bych měla chtít chodit po kempu s ručníkem? Proč bych se měla sprchovat ve společných umývárnách? Proč bych měla v noci chodit chcát s baterkou? A když už bydlím ve starým hnusnym bytě bez myčky, balkónu, s nízkou linkou, u který mě bolí záda, a hlavně bez výtahu... Proč bych měla chtít bydlet někde, kde je to ještě horší? Vařit si na ňákym posranym vařiči a chodit mejt nádobí někam ke společnýmu korytu. A přes den poslouchat řev spratků a v noci řev ožralů. Proč? Protože je to dobrodružství, řekl Patrik. Jenomže já v životě nehledám dobrodružství, já chci komfort.

Nevěřím, že kempování někdo fakt tak žere. Lidi to maj rádi jenom proto, že je to levný. Je to levný, tak si namluvili, že je to super. A nikdy si to nepřiznaj. Spacáky, tepláky, lahváče a nádobí z nerezu. No, thank you. Ale příští rok to vidím na jasnej kemping :-))) Těšte se na článek. Páťa totiž letos jede kvůli mně do Chorvatska.

Tak to je asi tak všechno. Bouřce zdar.